Castro (kultura)

Kultura Castro (portugalsky: cultura castreja, španělsky: cultura castreña) je archeologický termín označující hmotnou kulturu v severozápadních oblastech Pyrenejského poloostrova (dnešní severní Portugalsko, Galicie, Asturie a západní části Kastilie a Leónu) od konce doby bronzové (asi 9. století př. n. l.) až do doby, kdy byly včleněny do římské kultury (asi 1. století př. n. l.). Je to kultura spojená s keltskými populacemi Gallaiciů a Asturů.

Nejpozoruhodnějšími charakteristikami této kultury jsou její opevněná oppida a hradiště, známá místně jako castros (z latinského castrum, tedy „hrad“) a nedostatek viditelných pohřebních praktik (kromě několika míst, jako je Cividade de Terroso, kde se praktikovala kremace), a to navzdory častému ukládání prestižních předmětů a zboží, mečů a dalšího kovového bohatství do skalních výchozů, řek a jiných vodních prostředí po skončení atlantské doby bronzové.^[1][2] Tato kulturní oblast se rozprostírala na východ k řece Cares a na jih do údolí dolního toku řeky Douro.

Za jádrovou oblast bývá označováno údolí řeky Ave. K největším oppidům patří Cividade de Terroso, Cividade de Bagunte a Citânia de Briteiros, všechna na území Portugalska. V 1. století žilo na hradištích a v oppidech kultury Castro více než 700 000 lidí, rozdělených prý do 16 kmenů. Studium topononym a jmen na nápisech nedalo jasnou odpověď, zda lze hovořit o kultuře keltské. Část nápisů a názvů na keltské jazyky odkazuje, část je spíše lusitánská a část svědčí spíše pro jiný indoevropský jazyk. Také uctívaní bohové byli zčásti keltští a zčásti nekeltští. Nejvíce stop svědčí o uctívání keltského boha jménem Lugus. Zdá se, že na pobřeží byla uctívána jiná skupina bohů než ve vnitrozemí. Doloženo je obřadní obětování zvířat a pravděpodobně i lidí.